To sedlo.

Díky – však taky sedím, sedím...

Perfektní. Že si někdo pískal, vlastně dokonce zpíval Internacionálu při práci jsem skutečně zažil. Bylo to v tiskárně ve Dvoře Králové n.L., kde jsme byli se školou na exkurzi. Její ředitel, provázeje nás, pustil tiskařský stroj a oznámil, že - vzhledem k rámusu, který stroj vydává - je možno si i zpívat. Načež spustil Internacionálu .

Taky jsem si při práci zpíval masové písně. Ale to už je dávno.

To když při svatořečení Jana Nepomuka Neumanna byly křesťanské oslavy v jeho rodných Prachaticích, bolševici narychlo uspořádali kontraslavnost u Sudoměře, kam mne na přípravu areálu coby sílu námezdnou tehdejší soudruh šéf nahnal. A jakýsi jiný soudruh, pověřený vedením prací, mne kousek od monumentálního Žižkova pomníku zavedl k hájku razolutně ukázal pod břízku a nařídil mi: „Soudruh Gottwald, tady vykopeš dvě latríny o kapacitě cca pět set hoven.“ (někteří ti rusofilní bimbasové pod vlivem ruštiny holt zapomínali používat 5. pád).

A právě, když jsem ty latríny kopal, i já si tehdy zpíval takové songy. Znal jsem jich tehdy několik, vždyť jsem byl teprve pár měsíců po návratu z čtyřleté vojenské služby, kde jsme ty odrhovačky museli vyřvávat při dupání po buzerplace. A tak jsem při kopání latrín vyl Rudý prapor, Přes spáleniště, Kupředu levá, Vstaváj straná agrómnaja, možná i tu Internacionálu... To už fakt přesně nevím.

Nu, letí to, letí – příští měsíc to už od toho kopání a vytí bude šestačtyřicet let.

Dobrý vtip ale smutná pravda.

Tak už to holt někdy bývá. A než bych se tím naplano rmoutil, raději si z toho tropím šprýmy.

Dle grafu vpravo možná nic jiného pískajícímu nezbývá

Anebo naopak.