Bylo to skoro na konci
minulého týdne, kdy se
rodina zas jednou po
čase sešla v té čtvrti na kraji města,
kde byl jejich
domov. Druhý den byla neděle, a tak hned
Všichni, až na jednoho.
Tatínek projížděl
krámem bez ohledu na akční slevy, do
košíku skládal jen to, pro co si
přišli, u
pokladny nechal kreditky v peněžence. Dcerka, která
tatínka doprovázela, to
zaznamenala, a tak, když se vrátili, předvedla
tatínka k mamince.
„Proč jsi mi přivedla
tatínka, dceruško?“
„Nenakupoval
levnější zboží v akci a vůbec
nepoužil úvěrové karty, maminko.“
Maminka se udiveně obrátila
na tatínka: „Můžeš
mi to nějak vysvětlit?“
„Zajisté,
miláčku.“
"To doufám, protože jinak
bych tě musela
přísně potrestat."
"Nuže, miláčku,
víš, že jsem byl celý rok
v první linii na našem zastoupení v
Bruselu. A tam jsem ani v šanonech ani
v počítačích neměl k dispozici
vůbec nic rozumného. Jen v hlavě
mi dovolili nechat si mozek, a ten mozek jsem tedy zkusil
použít i dnes. Já
jsem v tom supermarketu také viděl ty
úžasné akční nabídky. Viděl
jsem tam
speciální řecké koše se
zpevněným spodkem na sběr oliv místo dvou
tisíc
v akci za 1249 korun, viděl jsem eloxované
příruční odsolovače mořské vody
zlevněné z tisíce na 799 korun, viděl
jsem i ty soupravy patinovaných
plastových pantů k oknům do jurty, které
byly zlevněné o polovinu na
389,50.
Ale pomyslil jsem si, proč bychom si
vlastně něco
měli pořizovat jen proto, že je to zrovna zlevněné nebo
dotované, když to
vlastně vůbec nepotřebujeme? Proč bychom měli utrácet za
odsolovač, když
mořskou vodu neodsolujeme, proč bychom měli kupovat panty
k oknům do
jurty, když žádnou jurtu nemáme, a když doma
máme šest nepoužívaných
košů a
olivy nesbíráme, proč bychom se měli zadlužovat
kvůli koši se zpevněným
spodkem? – A spodek, miláčku, spodek to je
ďábel.
Kdybych takhle za nějakou naprostou
zbytečnost utrácel,
a dokonce ještě dělal dluhy, jen proto, že mi na to někdo
trošku přidá, to bych
snad musel být blbec. Skoro takový blbec,
miláčku, jako kdybych si na něco, co
vůbec nepotřebuju, připlácel ze svého
k eurodotacím.“
„A to taky že jsi,
blbec,“ pravila zlostně
žena. „Jsi blbec, který jen tak vyhodil oknem
třináct set jednačtyřicet korun,
které nám ten hodný supermarket
nabízel! Ovšem počítej
s tím, že za trest
dnes nebudu vařit, ještě dlouho budu protestovat a na
příští rodinné radě budu
žádat tvé odvolání
z funkce tatínka.“ To však již
doříkávala maminka v rychlosti, protože
se blížila
jedenáctá, a ona už spěchala k televizoru, aby
nepropásla, co k tomu řeknou Jiří
a Bohuslav v nedělní Partii a
v Otázkách Václava Moravce.
A tatínek už jen
stál a zaslzeným okem smutně
hleděl z okna kamsi do nenávratna, kde tušil
mizet
lepší příští,
protože věděl, že už je to
zas v klozetu a zadeli, a na trus a předkem ke zdi, a
k tomu ještě,
že po dlouhou řadu večerů bude maminku bolet hlava…
A přátelé, tento příběh je pravdivý.
Ten tatínek se totiž jmenoval Krejčí.
T. Taxis Krejčí.
© vtg 2012