Navzdory tomu jsem s děsem v očích zaznamenal, že se někdy najde i jedinec schopný vypustit z úst či klávesnice, že školákům závidí. Pochopil bych, že mladším je možno závidět jejich mládí, případně elán anebo bezporuchový organismus. To jistě. Ale proč probůh zrovna školáctví? Copak by si někdo soudný skutečně mohl přát být nucen denně chodit nebo dojíždět do firmy, kterou si nevybral, kde je mu po devět let souzeno léta setrvat v podřízeném postavení, kde je nucen nosit si práci domů, kde povinnosti jsou nezměrné a práva zanedbatelná, nota bene nehonorovaně, bez možnosti povýšení a bez práva na výpověď?
Přesto existují bodří strejcové a tetky, kteří touto dobou poplácávají kdekterou nebohou hlavinku v dosahu a se škodolibou laskavostí trousí nejapnou otázku: „Tak co, jak se těšíš do školy?“ Zcela upřímné odpovědi (zřejmě právem jadrné) se jim naštěstí zpravidla nedostane. Možná z úcty k strejcově pleši a tetčiným šedinám, možná vzhledem k rozdílným váhovým kategoriím, možná v očekávání příspěvku na nový penál. Domnívám se totiž, že normální dítě se do školy těšit snad ani nemůže a nejpříznivější pravdivé zdůvodnění, proč tam vůbec chodí, by patrně mohlo znít nějak jako: „Protože vzdělání je právo, takže musím.“
Jakous-takous inspiraci může v pásové intelektuální výrobě nalézt ještě tak holčička, která zatouží po budoucí moci a autoritě, a z nedostatku fantazie se rozhodne stát se pančelkou (dříve souškou). Druhdy se jí to pohříchu povede, a okruh bývá uzavřen (a tomu se říká dialektika). — Musím ovšem popravdě uvést, že jsou i pedagožky schopné, chápavé, a vstřícné, a jsem rád, že leckterým jsem to měl možnost i říci. Pravda, těm, které byly pouze vstřícné, ovšem k nakousnutí a k sežrání, někdy i nepravdivě (a tomu se zas říká oportunismus).
Ale
šťouráním do tuzemského
školství, do pedagožstva ani
do systému hodnocení, jenž svou objektivitou
konkuruje
nereprízovatelné reality show, se
tu příliš zabývat nehodlám.
Jednak
s ohledem k čestným
výjimkám, jimž
za to čest a sláva, jednak to už stejně všichni
vědí a mnozí o tom (občas i
poučeně) mluví
a píší. Ba
ani onu stařičkou anekdotu, jaký je rozdíl mezi
pedagogem a pedofilem, určitě nemusím citovat,
protože i tu
už nejspíš taky všichni
znají.
Jen za sebe zmíním, že někdy bychom snad měli smeknout před teenagery, v nichž zůstává touha po vzdělání, ačkoli absolvovali povinnou školní docházku.
ilustrace iDNES